Italsky´ kulturni´ historik a teoretik Carlo Ginzburg proslul zejme´na svy´mi „mikrohistoricky´mi“ studiemi – texty zameˇrˇeny´mi na kazˇdodenni´, loka´lni´ a individua´lni´ uda´losti, osoby cˇi komunity, v jejichzˇ prˇi´beˇzi´ch za´rovenˇ prosvi´taji´ obecneˇjsˇi´ proble´my dane´ doby. V této studii prˇedstavuje na´stup epistemologicke´ho modelu na konci devatena´cte´ho stoleti´, zalozˇene´ho na cˇteni´ zda´nliveˇ nepodstatny´ch, nepatrny´ch detailu° coby symptomu° neˇjake´ komplexneˇjsˇi´, prˇi´mo neprˇi´stupne´ skutecˇnosti. Přístup osvětluje na třech vzájemně souvisejících případech: technice atribucí uměleckých děl Giovanniho Morelliho, psychoanalytické metodě Sigmunda Freuda a detektivních postupech Sherlocka Holmese. Všichni tři byli původním vzděláním lékaři. Právě z medicíny přenesli do svých jednotlivých oborů základní princip svých metod, model lékařské sémiotiky, který nemoci nerozeznatelné přímým pozorováním diagnostikuje na základě povrchních symptomů v kontextu každého jednotlivého případu. Totéž se dle Ginzburga týká i věd o člověku, jež z modelu lékařské sémiotiky vycházejí (včetně historiografie, jak ji sám chápe a praktikuje).