Kolik jsi viděl tváří, tolikrát ses setkal s člověkem. Říká se, že po čtyřicítce si za svou tvář můžeme každý sám. Zdeněk Hrabica potkával lidi, a nejen potkával, ale – řečeno hezky po staročesku – s nimi obcoval. Mnozí propadli jeho pamětí, ale mnozí v ní uvízli aspoň drápkem. Mezi nimi najdeme české, slovenské i cizí, občas dokonce cizokrajné politiky, sportovce, básníky, malíře, novináře… Protagonisty i statisty života. Zdeněk se nijak neostýchal pohovořit s Andropovem, upustit na Chruščovovu nohu svůj pověstný klobouk, udělat poslední rozhovor s Indírou Gándhíovou (že pár dní nato podlehne atentátu, samozřejmě netušil). Opil se s Jevtušenkem, doprovázel noční Prahou Nezvala s Erenburgem, hlídkoval před pracovnou Alexeje Čepičky, zpovídal pány i kmány… Před nikým nepadl na zadek, ani před ministry a tajemníky, ani před řediteli zeměkoule, ani před koryfeji, kápy, náčelníky, papaláši, naboby a miliardáři, ani před tajnými agenty všech mocností. Načapal převlékače kabátů při činu, zaznamenával zločiny výprodejců československého rodinného stříbra… A při tom všem se navíc náramně bavil, i když zábava někdy hraničila s děsem nad lidskou hamižností a bezpáteřností. A nakonec mu to vše vydalo na knihu, kterou právě berete do ruky. Ať je, jaká je, její hrdinové, ať už bez bázně a hany, či s fleky na kabátě, nejsou retušovaní. Na to můžete vzít jed!.