Svazek obsahuje cyklus veršů významné české překladatelky, které byly napsány v letech 1922-1980. Básně jsou řazeny chronologicky a svým obsahem i náměty podávají výpověď o autorčině nelehkém osudu a údělu. Verše z dvacátých let jsou motivovány činností Kaufmannové ve skautském hnutí: odrážejí se zde proto její zážitky z přírody i pocity pevných přátelských vztahů. Později (ve čtyřicátých letech), kdy se stupňují válečné události, jimiž je krutě zasažena i autorčina rodina, neboť její matka a široké příbuzenstvo odchází do transportů, v nichž téměř nikdo nepřežije, se začíná v poezii Hedy Kaufmannové objevovat tón bolesti a smutku. Lze říci, že tento akcent vydrží v autorčině tvorbě vlastně až do její smrti v roce 1981, protože doba, která následuje po skončení války, pro ni nemá příliš velké pochopení (jsou jí například odepřeny publikační možnosti). Závěrem stojí za zmínku, že stejně tak jako ve svých znamenitých překladech projevila autorka i ve své původní básnické tvorbě velký smysl pro jazykovou čistotu.