Jednota těla a duše je ve filosofii Edmunda Husserla analyzována jako dvojí vtělení subjektu, inkarnace v těle prožívaném zevnitř, Leib, a inkorporace v těle vnímatelném v objektivním prostoru, tak jako jiná tělesa, Körper. A toto dvojí vtělení subjektivity, její dvojí tělesnost, Leib-Körperlichkeit, zůstává v posledku nevyzpytatelné nejen pro fenomenologickou analýzu, statickou i genetickou (první část, věnovaná Husserlovi), ale i pro etickou genezi subjektivity, k níž směřuje Emmanuel Levinas (druhá část): je to původní fakticita, z níž vychází i současný koncept oikologické filosofie Hanse Rainera Seppa (třetí část), fakticita, kterou je třeba brát v potaz, jde-li o to, přiblížit se záhadě oduševnění, zázračného spojení těla a duše, které funguje ve vztahu subjektivity k sobě, k druhým a ke světu.