Co mají společného dějepisectví a evoluční biologie? Zdánlivě nic. Autoři však ukazují, že patří do jedné kategorie: obě nauky rekonstruují dějiny (lidí a života vůbec) na základě dochovaných stop, pak jedna i druhá tyto nálezy interpretují – a spřádají vyprávění o možném průběhu minulých dějů. Dějů, které nějak probíhaly a k nimž nemáme přímý přístup. Autoři se také se vší vážností ptají, zda i ostatní formy života („ne-lidské“) nečiní totéž: totiž že smysluplně interpretují svůj život v kontextu světa, v němž žijí, ale také na základě paměti a zkušenosti své linie sahající do hlubin věků. Jan Horský (*1963) od roku 1989 působí jako vysokoškolský učitel prvotně na UJEP v Ústí nad Labem, záhy na Univerzitě Karlově (fakulty přírodovědecká, filozofická a humanitních studií). Zabývá se mj. historickou demografií a dějinami rodiny, kulturními a náboženskými dějinami, teorií historických věd a noetickými teoriemi. Z knižních publikací: J. Horský – M. Seligová, Rodina našich předků (1997); J. Horský, Dějepisectví mezi vědou a vyprávěním: úvahy o povaze, postupech a mezích historické vědy (2009); J. Horský, Teorie a narace: k noetice historické vědy a teorii kulturního vývoje (2015); J. Horský – M. Hroch (eds. ), Sto let: hodnota svobody, nebo cena za nezávislost? (2018); J. Horský – L. Martinec Nováková – V. Pokorný (eds. ), Antropologie smyslů (2019). Anton Markoš (*1949) od roku 1973 působí na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Pracoval jako buněčný biolog, posledních třicet let se věnuje teoretické a evoluční biologii. Některé knihy: Povstávání živého tvaru (1997), Tajemství hladiny (2000), Znaky a významy v evoluci (2015), Evoluční tápání (2016); s Janou Švorcovou Epigenetic processes and the evolution of life (2019). Příležitostně se věnuje i popularizaci vědy; řadu knih také přeložil.