Bouškovy Piety nabízejí mnoho úhlů pohledu na svého autora i sebe samé: jsou autentickým svědectvím o lidové zbožnosti sklonku 19. století, zároveň reflektují světovou katolickou literaturu své doby a velké umělce, s nimiž se Bouška většinou dobře znal, stejně jako jsou oknem do duše kněze a řeholníka jako docela malého, upřímného člověka; zrcadlí společenskou situaci a mnohdy i bolest z těžkých zkoušek, kterou nelze nést bez křesťanské lásky. Dohromady se slévají v jedinou osobní, až intimní píseň díkůvzdání; ne jako mystický zpěv duše k Bohu ani rýmotepectví pro malou část kléru, nýbrž obrací se především ke každému jednotlivému člověku, který zde nežije jen sám pro sebe, který si uvědomuje svou čistě lidskou úlohu ve světě a má srdce otevřené pro lásku – k Bohu, k nejbližšímu okolí, k přírodě, k umění. Sigismund Bouška ve svých Pietách reflektuje život mnicha a kněze s láskou a pokorou nejposlednějšího služebníka.