Letecká doprava je dnes běžnou součástí života. Starší cestující si již často neuvědomí - a mladší to už ani vědět nemohou - jakými změnami prošla za posledního půl století. V roce 1959 odlétal můj strýc na Kubu. Po odbavení v malé budově starého ruzyňského letiště se skupina cestujících pěšky přesunovala přes stojánku k čekajícímu ´Tůčku´. Strýc od pěší skupinky utekl, doběhl k nám přihlížejícím, kteří jsme byli od letištní plochy odděleni pouhým nízkým zábradlím, znovu si s námi potřásl rukou, vyměnil pár slov a skupinku nastupující do letadla zase doběhl. Nebylo žádné zouvání bot u detektoru kovů, odkládání drobných z kapsy, osobní prohlídky, prosvětlování zavazadel, ani odebrání lahvičky šamponu. V té době bylo také ještě běžné, že posádka za letu vyhověla prosbě cestujícího o návštěvu v pilotní kabině. To vše je dnes již prakticky nepředstavitelné, nicméně někteří z nás to ještě pamatují. Pamětníci roku 1934 ovšem již nežijí. V tomto roce se odehrává děj naší knihy. Jak píše sama autorka, civilní letectví v té době vězelo ještě v těch nejmenších dětských botičkách. Společnost Swissair - jako první v Evropě - tehdy přišla s průkopnickým činem. O cestující na palubě měla po všech stránkách pečovat hosteska, stevardka, letuška, slečna Nelly Dienerová. Poutavě jsou zachyceny nejen historky z její práce a z tehdejšího leteckého prostředí, ale i názory, zvyky a předsudky švýcarské společnosti 40. let 20. století. Představte si třeba jen průlet dopravním letadlem těsně nad střechami Curychu, v ranní špičce. , víc neprozradím. Letecká doprava je dnes běžnou součástí života. Starší cestující si již často neuvědomí - a mladší to už ani vědět nemohou - jakými změnami prošla za posledního půl století.