Když 31. srpna 1939 dělily Evropu od začátku strašného válečného konfliktu pouze hodiny, sloužilo u operačních jednotek německé Luftwaffe celkem 1073 Messerschmittů Bf 109 různých verzí. Převládaly vysokovýkonné Bf 109E, v té době s přehledem nejlepší řadově používané jednomístné stíhačky na světě. Ve službě stále ještě zůstávalo 447 strojů starších verzí. Vedle menších počtů Bf 109B („Berta“) a Bf 109C („Cäsar“) se jednalo hlavně o Bf 109D („Dora“). Všechny tyto tři varianty již patřily, kvůli poměrně nevýkonným pohonným jednotkám Jumo 210D a 210G výrobce Junkers Flugzeug- und Motorenwerke AG se sídlem v Dessau, mezi stíhací letouny spíše průměrných výkonů. Sto šedesát čtyři z nich sloužilo u stíhacích skupin (Jagdgruppen) a plných 283 používaly jako prozatímní výzbroj skupiny těžkých stíhačů (Zerstörergruppen), čekající na příchod u Luftwaffe vysoko ceněných dvoumotorových Messerschmittů Bf 110. Letouny starších variant zasáhly v září 1939 do polského tažení, kde zejména Bf 109D-1 doslova zazářily v rukou pilotů těžké stíhací skupiny I. /ZG 2. „Dory“ se angažovaly také v úvodních střetnutích na západní frontě. Publikace navazuje na AERO č. 51 Messerschmitt Bf 109A a Bf 109B.