Má-li kniha Radomila Koppa nějaké ústřední hrdiny, pak jsou jimi všichni ti se statečným srdcem, kteří žili v zemi uprostřed Evropy v letech po komunistickém puči 1948 se vztyčenou hlavou. Nekolaborovali s vládci, ale také nebyli v první linii odboje. Žili jen své docela obyčejné životy. Autor na příběhu vyučeného číšníka, vyprávěného autentičtější ich-formou, poodkrývá „psychiku“ doby, konkrétně let 1952 až 1994. Nečiní tak způsobem nějak experimentálním či myslitelsky novátorským, přesto jeho jakoby vzpomínková próza má svůj vypravěčský tah a jistou výpovědní hodnotu.