Monografie se zabývá doposud málo prozkoumanou problematikou přístupu Jugoslávie k dění v Československu v letech 1968–1969. V širších souvislostech detailně analyzuje nejen bilaterální kontakty mezi Prahou a Bělehradem, ale i tehdejší vazby Titova režimu a Sovětského svazu. Spolupráce s Moskvou totiž výrazně ovlivňovala poměr Jugoslávie k pražskému jaru. Výklad, chronologicky ohraničený lednem 1968 a zářím 1969, se podrobně věnuje vývoji přístupu jednotlivých proudů působících v rámci jugoslávské mocenské elity k reformám prováděným v polednovém Československu. Všímá si vlivu obrodného procesu na dění v Jugoslávii. Obšírně se také zabývá aktivitou několika vysokých československých státních činitelů (mj. Jiřího Hájka a Oty Šika), kteří se bezprostředně po 21. srpnu pokoušeli v Bělehradu vytvořit zárodečné jádro exilu.