Osip Mandelštam (1891–1938) patřil k básníkům, k nimž se Jan Zábrana po celý život, od chvíle, kdy se s nimi setkal poprvé, neustále vracel, a hnán touhou po postižení jejich podstaty své překlady jejich básní, které tu a tam vyšly časopisecky nebo byly vyrobené, jak sám přiznal, když „překladateli hořel termín a které nelze publikovat“, neustále přepracovával. Zábrana v Mandelštamovi, jednom z největších ruských a přinejmenším evropských básníků 20. století, který dožíval ve vyhnanství a zahynul ve sběrném lágru u Ochotského moře – jeho vlastními slovy v básníkovi, jehož zabili –, nacházel „svět, kterému rozumím“ a v němž „úděsnost historie bez šťastného konce mi připomíná klima mého života“ (citováno ze Zábranových deníků, které vyšly pod názvem Celý život). A v pozůstalosti tohoto českého básníka zůstal konvolut definitivních překladů, jimiž se mu podle našeho mínění podařilo postihnout onu podstatu „spřízněného“ básníka natolik, že bytostný Rus Mandelštam se stal součástí moderní české poezie.