Kniha si klade otázku, zda je Máj básní o lásce, a pokud je, tak co o lásce říká. Oproti jiným interpretacím Máje se však neomezuje pouze na lásku mileneckou, ale v druhém zpěvu Máje nachází téma lásky otcovské a ve třetím zpěvu se zaměřuje na téma lásky mateřské, přesněji řečeno na lásku matky země k člověku. Neanalyzuje pouze příběh básně, ale soustředí se především na rozbor Máchových básnických metafor, a to v míře, jež přesahuje dosud obvyklý způsob jejich zkoumání. Klade důraz na jejich vícevrstevnost, paradoxnost a jejich často ironický (tragicky ironický) rozměr. Dochází k závěru, že básník pojímá člověka jako přírodní bytost, jež je vnitřně (existenciálně) rozpolcená, neboť na jedné straně touží po trvalé dokonalé lásce, a na druhé straně má zkušenost, že takováto láska není možná.