Nemocný Jakub měl doma v posteli dlouhou chvíli a třeskutě se nudil… Nudil se tak, že očima skoro posouval ručičky hodin, aby čas rychleji ubíhal a maminka se už konečně vrátila z práce domů. A vtom se mu jeho dlouhá chvíle zhmotnila – zničehonic se vysoukala z ciferníku hodin na stěně. A protože dlouhá chvíle se nejlíp krátí vyprávěním, pustila se do toho. A jak ta uměla vyprávět! Viola Fischerová napsala tuto prvotinu již jako velmi uznávaná básnířka. Její vyprávění nás zavede do africké pouště, do pralesa, do cirkusu i do domu, v němž je možno si hrát v ještě menším domečku. Violiny příběhy vycházejí z pohádkové fantazie, ale je v nich mnoho z toho, po čem toužíme i v našem všedním životě; po lásce, spravedlnosti, dobrodružství, ale třeba i po umění. Vyprávění Dlouhé chvíle doprovázejí snové obrázky Jana Híska, které jako by se z pohádek vynořovaly lehce, lehounce, a snad ještě ze vzdálenějších pohádkových končin. Ale nemylte se, jsou vytvořeny velmi obtížnou technikou, které říkáme mezzotinta a která je v ilustrovaných knížkách spíše výjimečná. Autor pečlivě a dlouze vyrývá obrázek do vyhlazené měděné desky a k vám se dostane jeho otisk, anebo jinak – záblesk grafikovy fantazie. A obojím, vyprávěním i obrazy, se můžete nechat unášet do pohádkového světa.