Kniha Karla Sládka se pokouší velmi čtivým a přesto řemeslně zdatným způsobem o uchopení ruské spirituality 19. století a první poloviny 20. století. Text, který rozebírá náročné otázky, je psán velmi přesvědčivě a s patřičnou akribií. Autor se soustředí na nejznámější a nejvlivnější autory a osobnosti zvoleného období. Mezi duchovními otci ruských teologů 20. století si vybírá Dostojevského a Solovjova, z teologů první generace "stříbrného věku" si zvolil Florenského a Bulgakova, z druhé generace to jsou emigranti Evdokimov a Losský, kteří bez pochyby vycházejí z domácí ruské tradice, ale zároveň reagují na myšlenkové prostředí, ve kterém žijí. Sládek se u jednotlivých postav zaměřuje na ústřední myšlenku jejich odkazu, což mu ovšem nijak nebrání v tom, aby - pokud mu to plánovaný rozsah dovolí - je představil v jejich komplexnosti.