Miloš Hoznauer bývá označován za živoucí legendu pražských češtinářů - kantorské povolání si zvolil na maturitním večírku jaksi z recese, ale stalo se mu celoživotním údělem. Dodnes k němu ale má zvláštní vztah. Na jedné straně souhlasí se sloganem "jsem kantor, kdo je míň", ale na druhé straně by ani dnes jinak nevolil. A jak učil? Svou učitelskou práci vždy pojímal jako jedno velké divadelní představení: vstoupil do třídy, opona se rozhrnula a představení mohlo začít. A čím více se ho účastnilo i publikum, tím lépe. Z jeho pedagogického působení vychází i tato kniha. Není jen pouhým sledem nejrůznějších školních historek, včetně autorových vlastních trapasů a pedagogických poklesků, ale i humorně podaným obrazem našeho těžce zkoušeného školství v posledním půlstoletí. A protože jako češtinář a literární historik prožil Hoznauer život spojený s literaturou, najdeme zde i mnohé její proměny v tomto období. Každý čtenář poznal školu na vlastní kůži, muže tedy Hoznauerovy postřehy srovnávat s osobní zkušeností. Možná však leckoho překvapí, co všechno se ve škole dá prožít a že kantorské povolání může být i velmi tvořivé a dobrodružné….