Publikace, v českém prostředí zcela ojedinělá, přibližuje jednu ze stěžejních otázek liturgické reformy, iniciované II. vatikánským koncilem (1962–1965). Zaměřuje se na centrální část mešních obřadů, která byla již ve starověku označována jako „anafora“. Autor se snaží nejen o pokud možno detailní popis procesu vzniku nových anafor, v římskokatolické církvi nazývaných spíše eucharistické modlitby, ale též o analýzu tohoto procesu. Vzhledem k počtu těchto modlitebních textů (dnes 13 používaných celosvětově a dalších více než 10 lokálně, v minulosti několik stovek až několik tisíc v rámci liturgických experimentů) se analýza musela soustředit jen na vybrané teologické otázky: hlavní obsahové důrazy, vztah mezi obsahem a strukturou, trinitární a pneumatologické hledisko, aklamace, jazyk teologických formulací. Četba knihy může být zajímavá a obohacující rovněž proto, že na 70 stranách příloh umožní seznámit se s překlady některých analyzovaných anafor z celého světa.